láska

Láska až za hrob, část II.

Láska až za hrob část 2

Možná ten pocit odevzdání se jednomu partnerovi pramení jen z jakési bajky, velmi smutné pohádky, která v nás zanechala hluboký a trvalý pocit; a tím se pak rozhodujeme. Ani poetické vztahy labutí, strak, raků a dalších zvířat nejsou tak pravdivé, jak se nám básně snaží namluvit. I tyto velmi věrné druhy po ztrátě partnera okamžitě vyhledají jiného, aby dál naplňovaly své boží poslání.

Toto naše myšlení, zahalené nostalgií, snad i krásou a morálností, je staré jen pár staletí. Prastaré národy, kultury předkřesťanské, měly k této otázce dosti specifický vztah. V židovské kultuře se žena musela provdat a naplňovat dále svou povinnost. Je také známo, že muž měl více žen a v případě smrti přešla povinnost postarat se o dům na nejstaršího syna. Pohané či Keltové neměli manželské svazky, jak je známe dnes. I když určitá obdoba existovala, ženy a muži byli velmi svobodomyslní, velmi rovnoprávní, a ulehali v podstatě s kým se jim zlíbilo. Vnímali přírodní běh jako součást svého já, a tak jej naplňovali. Germánské národy a nordické pojaly ženy jako majetek a v případě smrti pána, byly pohřbeny s ním. A nemusíme nad tím křivit obličej, protože ženy to přijaly jako čest prokázanou svému muži. Byly na to hrdé!

Jak bychom tedy měli pohlížet dnes na postavení ženy? Chceme tu nostalgickou báji o lásce až za hrob, nebo pragmatický pocit, že žena má naplňovat své poslání a žít plnohodnotný život, který nebude utopený ve smutku a vzpomínkách?

Láska až za hrob, část I.

Láska až za hrob část 1

Milujeme příběhy, kdy staří lidé se drží v náručí až do smrti. Kdy umírají téměř souběžně, po desetiletích společného života. Milujeme nostalgii, kdy matka s dětmi nosí květiny na hrob jejich otce, který tragicky a předčasně zesnul. Matka se nikdy neprovdá, děti vychová v lásce k otci, kterého nikdy nepoznají. Až matka zemře stářím, děti ji uloží vedle manžela. Říkáme tomu láska až za hrob a hřeje nás u srdce, cítíme, že je to asi správné.

Nebo se snad mýlíme a žijeme nějakým falešným pocitem? Pocitem, který jsme přijali z televize, z knih. Nebo snad dokonce z křesťanské teze? Pocit, který útočí na naši citovou stránku a falešně nás manipuluje k něčemu, co není přirozené?

Měla by se vdova s dětmi znovu provdat a naplnit v nich pocit plné rodiny? Rodiny s autoritou otce, a matkou coby náručí útěchy a starosti? Je dokázáno, že děti z neúplného manželství mají v dospělosti zásadní sociální fobie a povětšinou se nedokáží začlenit do trvalého partnerského vztahu. Je to velký paradox, ale v převážné většině případů je to tak. Jsou stovky a stovky dívek, které i v mládí odmítají, po tragické nehodě přítele, přijmout další vztah a naplnit tak svou biologickou roli ženy. Odráží se to velmi špatně na jejich psychice a chřadnou samotou.
Jak bychom měli přemýšlet a jak se k tomu postavit? Co je více morální?